Stojánkové uhlíkové mikrofony vyráběné v Německu ve 30. letech 20. století byly klíčovou technologií pro rozhlasové a telefonní vysílání té doby.
Tyto mikrofony využívaly uhlíkové granule ke snímání zvuku, kdy změny tlaku vzduchu vytvářené zvukovými vlnami měnily odpor uhlíku, což generovalo elektrický signál.
Byly oblíbené pro svou jednoduchost, spolehlivost a relativně nízké výrobní náklady.
Mikrofony měly robustní konstrukci, většinou z kovu, a byly upevněny na stabilním stojanu. Design reflektoval tehdejší funkcionalistické a industriální trendy.
I přes omezenou kvalitu přenosu zvuku se staly standardem v mnoha studiích a institucích.
Dnes jsou vyhledávané většinou sběrateli z řad radiotechniky jako historické technické artefakty.